5 věcí, které si odnáším od svého táty

O tom, že rodiče formují naši osobnost není pochyb. Někdy je dobré přemýšlet, co si od nich neseme do života dál. Ať to dobré nebo špatné. Taková sebereflexe nám pomáhá mít větší kontrolu nad svým životem (lépe si uvědomíme, co chceme a nechceme, čím se od nich inspirovat a čemu se naopak vyvarovat). V mém případě vede takto sebereflexe také k zažívání pocitu vděku. Protože mi do života dali hodně dobrého. A protože se blíží Den otců, chci se zamyslet nad tím, co si do života odnáším díky svému tátovi.

 

  • Všechno je možné – Mí rodiče nikdy nezabili mou touhu podnikat. Když jsme jako dítě měla svůj první prodejní stánek, vozil mě táta sebou po mostech, kde jsem si ho postavila a čekala až někdo přijde. Většinou tam nikdo ani nechodil. Ale on nikdy neřekl “to nedáš, nezvládneš. Kašli na to”. Vždy mě podpořil. Když jsem jako dítě věřila, že sestrojíme letadlo, půjčil mi na to starý motor od auta. Když jsem si přála vyhrát soutěž v kreslení (i když kreslit neumím), tak sehnal koloběžku, co byla jako výhra a poslal mi ji poštou (jako že jsem fakt vyhrála). Díky tátovi si do života odnáším pocit, že všechno je možné. A ten si chci nechat.
  • Bezpodmínečná láska existuje – Vím, že mě má táta moc rád. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Navíc však vím, že by mě měl rád za jakýchkoliv podmínek. Nikdy mě netlačil do toho, abych byla taková a maková. Miluje mě, ať bych nosila jakékoliv známky, vystudovala nebo nevystudovala VŠ, ať jsem tlustá nebo hubená. Můžu být smutná, nepříjemná a on bude stejně vždycky rád, že tu jsem. A s tím pocitem se mi na tom světě mnohem lépe žije.
  • Schopnost “vytřískat” ze dne maximum – Tohle je jedna z věcí, která mě někdy v životě brzdí. Od svých rodičů si odnáším pocit, že den se musí využít na maximum. Když jsme lyžovali, muselo to být až do konce, aby nepřišla permanentka nazmar. Na dovolených se muselo stávat brzy, abychom o nic nepřišli. Díky tomu mám zvyk si den skládat tak, že se to někdy nedá stihnout. Chodím pozdě, protože si toho dám tolik, že to pak není vůbec pohoda. Mám výčitky svědomí, když na dovolené sedím na kávě a i když jsem strašně unavená, nechci si jít lehnout, když venku svítí slunce. Postupně se to však učím vybalancovat. Díky tomu, že jsem si uvědomila, kdy mi tento naučený zvyk nevyhovuje, tak pomalu ubírám, přidávám si tam víc pohody a zároveň čerpám z naučené efektivity.
  • Pracovitost – Můj táta pracuje až moc. Neumí si odpočinout. Stejně tak i jeho máma nikdy neposedí a vsadila bych se, že i máma jeho mámy. Předává se to po generace. Já to v krvi taky trochu mám. Táta mě inspiruje v tom, že je pracovitý. Zároveň mě rozčiluje, že si neumí určit hranice a jako cukrovkář pracuje 12 hodin na přímém slunci rukama, během víkendů i všedních dní. Nemusel by. Co já si z toho odnáším? Musím si víc hlídat svoje hranice. A když to zrovna nepůjde a budu muset chvíli fakt makat, tak to zvládnu, protože on to taky dokáže.
  • Oblibu v loupání buráků – Můj táta pořád něco jí. A já taky. Co je na stole, to sníme. I tyhle věci si od rodičů odnášíme. Byla bych radši, kdyby mi nikdy nedávali cukr. Naučili mě zdravě se stravovat a nekupovali mi medovník, i když mi udělá radost. Ale není to tak.        Takže když jsme doma, tak jíme. A já už to nevědomky učím i roční Medu. Protože nejsem tak silná, abych přestala. Jenže jsem s tím v pohodě. Nedělá mě to smutnou, takže to nemám chuť změnit. Takže děkuju ti tatínku za všechno, co si od tebe odnáším. Za to dobré i to špatné z čeho se můžu poučit. Vím, že jste to oba dělali s tím nejlepším vědomím.

Hezký Den otců!

PS: Co si vy odnášíte od vašeho táty? Vyjádřete mu to knihou Nejlepšímu tátovi. Já to tomu mému už vyplnila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *